Stěhování do Vídně,  Vídeň

VÍDEŇ PART I: JAK TO VŠECHNO ZAČALO

Je sobota 4. srpna a já sedím na cestě domů. Do Vídně. Proboha vážně do Vídně. Už je to skoro týden, co jsme se vydali s mužem vstříc novému dobrodružství.  

Původní plán se začal rodit už loni v září, kdy jsme byli na návštěvě u přátel v Norsku. V krásném středisku v Krageru se zrodily dvě důležité věci – zamilovali jsme si saunování, které jsme do té doby oba nesnášeli (nebo jsme si to alespoň mysleli) a rozhodli jsme se, že chceme stihnout poznat trochu ze světa. 

Inspirací pro nás byli právě ti přátelé v Norsku. Viktor, Filipův spolužák z vysoké školy, který se rozhodl poznat kousek světa a vydělat si nějaké peníze, si našel práci jako programátor v Norsku. A jeho, dnes již skoro manželka, se se svou lámanou angličtinou sbalila a vydala se ho na jeho cestě podpořit jako au-pair. Když to zvládají oni, tak proč ne my? 

A tak jsme začali ještě na místě plánovat, sbírat pro a proti všech možných měst a zemí a nakonec jsme měli pár finalistů. Jedním z rozhodujících parametrů byl jazyk, dalším také možnost si něco vydělat a samozřejmě jsme chtěli jet někam, kde se nám bude líbit. Přecijen jsme neplánovali víkendový výlet, ale novou kapitolu svého života. Shodli jsme se na Curychu. A teď jsme na cestě do Vídně… 

Curych by byl skvělou lokalitou co se týče výdělku, město hezký, kulturně živý, nádherný Alpy na dosah. Neotáleli jsme a hned po návratu jsme si našli kurzy němčiny. Oba jsme měli minimální základy – Fíla měl za sebou půl roku vysokoškolského studijního programu v Žitavě a s tím spojený nějaký kurz a čtyři roky prácě v Německu. Ovšem ve firmě, kde svou němčinu nepotřeboval a nevyužíval, vše se řešilo v angličtině. Já za sebou měla 4 semestry němčiny pro začátečníky na vysoké škole. Nenechte se zmást tou vysokou školou, co se jazyků týče, opravdu to není žádný zázrak, minimálně na TULce.  

No, nebudu kecat, naše němčinářka s náma chudák asi občas měla docela nervy, nebyli jsme nejpilnější studenti. Měli jsme málo času, takže naše snaha se soustředila pouze do dvou hodin v týdnu a zbytek kromě nějakého toho duolinga nic moc. Spíš nic. Každopádně po třičtvrtě roce kurzů můžu říct, že se rukama nohama jakš takš domluvit zvládneme. Oni by v té Vídni většinou i rozuměli anglicky, ale člověk se nechce chovat jako totální buran a chce tak trochu i zapadnout, že jo. Rakušáci jsou super, snahu mluvit jejich jazykem oceňují a snaží se pomoct co to jde.

Dárek od přítelkyně bývalého kolegy.. Možná jsem jí měla otevřít dříve, než týden po přestěhování 😀  

Původní plán byl, že bychom třeba mohli odjet už v březnu. Fíla najde práci, odjedem a já jí najdu na místě. No, hledání práce samozřejmě nešlo tak snadno. Curych je relativně malé město, má jen kolem 400 tisíc obyvatel a Fíla si chtěl, ve svém už tak celkem úzkém oboru, vybrat něco, co ho opravdu bude bavit. Jeden pohovor ve vysněné firmě (nebo se to tak alespoň zdálo) nevyšel a my v březnu stále seděli doma na zadku. Začalo nás to štvát a zamýšleli jsme se nad alternativou. Nabídky chodily, jen ne do měst, o která bychom měli zájem. Už od začátku nás lákala Vídeň. Město, ve kterém jsme trávili naše první výročí. Město, které je historicky krásné, živé, kulturní, plné kaváren a dalších super podniků. Jen si tam člověk prostě zase tolik nevydělá. Finančně. Po duševní stránce člověka obohatí jakákoliv cesta a opuštění svojí komfortní zóny. A žít třeba rok, dva, tři ve Vídni? Vždyť to je nádherná představa! K hledání práce v Curychu Fíla teda přidal i Vídeň, vyskytla se zajímavá nabídka a po dvou online kolech přijímacího řízení si ho pozvali na místo. 

Odpoledne 14. června jsem byla doma, uklízela jsem, abych se celá napjatá zabavila a konečně byl čas si zavolat. Po shrnutí pohovoru zazněla jednoduchá věta, která spustila celé to šílensvtí: ,,No, long story short, podepsal jsem smlouvu, od srpna bydlíme ve Vídni!”. 

A tak to začalo. Vlna příprav, balení, zařizování… A jedna velká cesta. 

Tak zase příště, Vaše Leontýna.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.